Žádoucími estetickými doplňky veřejných prostranství všech evropských měst, Beroun nevyjímaje, jsou sochařská díla. Na berounském Husově náměstí jsou takové artefakty hned tři – Mistr Jan Hus z roku 1908 od F. Velíška a J. Kvasničky, Opatrného Záboj z roku 1924 – pomník berounským padlým v první světové válce – a konečně sv. Jan Nepomucký, dílo sochaře J. Vitvara z roku 2004, který tvoří celek s kopií původní barokní kašny. V kterém roce vznikla „Pocta géniovi“, nacházející se v Pakostově parku, se mi sice zjistit nepodařilo, ale vzhledem k tomu, že jsem znával starou paní, která pro tuhle sochu za svých studentských let stála, či spíše klečela Václavu Živcovi modelem, troufám si tipovat třicátá léta dvacátého století. Poslední socha (o které vím), statná žena s děckem mávajícím ratolestí, dílo J. Severy, stojí na půlkruhové travnaté ploše u křižovatky Třídy politických vězňů s ulicí Pod Kaplankou a je pomníkem berounským obětem druhé světové války. Výtvarným pojetím je tohle Severovo dílo poplatné době svého vzniku – začátku padesátých let.
Pominu-li dnes už neexistujícího sériového zlatavého Vladimíra Iljiče, oblíbeného maskota minulého režimu, postávajícího chvíli tu a pak zase onde, a vynechám-li Vitvarova pseudobarokního Nepomuka, který je dílem ryze účelovým, je tahle dnes už bezmála pětašedesátiletá socha ženy s dítětem zřejmě poslední původní figurální plastikou, která byla pro Beroun vytvořena. Neboli – nic, čím by se mohlo kterékoliv z porevolučních vedení města chlubit.
Nedávno vybudované Barrandovo náměstí je ideálním, a možná i jedním z posledních veřejných prostor uvnitř městských hradeb, vhodných pro umístění výraznějšího sochařského díla, v tomto případě logicky věnovaného legendě paleontologie Joachimu Barrandovi. A když píšu výraznějšího, nemyslím tím kamenný sokl s trojrozměrnou podobenkou na vrcholu, ale dílo nápadité, neřkuli odvážné.
Důvěryhodný kamarád mě o loňských Velikonocích zaujal informací, že pan Mgr. Ivan Kůs, tehdy berounský místostarosta, si jménem města sjednal pro Barrandovo náměstí peněžitý sponzorský dar pro vytvoření Barrandova pomníku. Mělo jít o bustu, jejíž realizaci zadal osvědčenému výtvarníkovi Jiřímu Vydrovi. Bedlivěji než kdykoli dřív pročítal jsem zápisy z jednání rady i zastupitelstva, ale nikde nebyla o takovém záměru jediná zmínka, jako by rada města o ničem nevěděla. Nic tehdy nevěděli mnou oslovení zaměstnanci Městského kulturního centra ani členové kulturní komise. Pouze Jiří Vydra se netajil tím, že už má bustu takřka hotovou, což potvrzovalo pravdivost informace.
I když jsem doufal, že příkladně pilný pan místostarosta Mgr. Kůs, zavalen jinými úkoly, jenom pozapomněl přizvat k diskusi o výtvarném obohacení městského veřejného prostoru městskou radu a lidi, kteří se výtvarným uměním ať už prakticky nebo teoreticky zabývají, jeho nestandardně solitérní jednání mě vyděsilo. Nevěda, v jaké fázi se příprava pomníku nachází, a ve snaze zabránit na poslední chvíli nejhoršímu, oslovil jsem ihned sponzora, který mé argumenty přijal a od financování díla okamžitě upustil.
Krátce na to se konalo pravidelné jednání kulturní komise města, v jehož závěru Mgr. Kůs označil sponzorovo chování za podraz, ne-li za zradu. Takto, nepřímo, se členové KK o chystaném památníku poprvé dozvěděli.
Nezbylo mi, než se k „sabotáži“ přihlásit a přednést argumenty, proč není ve vyspělých evropských zemích přípustné, aby jednotlivec, do čela města dočasně zvolený, sám, případně s malou skupinkou sobě podřízených zaměstnankyň radnice rozhodoval o trvaléumělecké výzdobě veřejných prostor. Stále ještě jsem doufal, že to pan místostarosta vezme na vědomí, uzná, a že principy, které jsou pro politické představitele většiny kulturních měst Evropy samozřejmé, přijme za své.
Nestalo se. Ba naopak, pan Mgr. Kůs, již coby starosta vymyslel mazaný plán. Opatřil si sponzora ze všech sponzorů nejsponzorovatějšího, samotný Tipsport! Ten bustu od J. Vydry zakoupil a městu daroval. Co tedy jiného s dílem, které městu věnovala nejbohatší a tím pádem i nejvlivnější berounská firma, jíž není radno si rozházet? Městská architektka to v Radničním listu píše zcela jasně – šup s ní na Náměstí Joachima Barranda! A je vyhráno! Pravidla můžou jít k šípku!
Ještě pořád to jde zastavit! Cožpak se v zastupitelstvu či v radě města nenajde nikdo, kdo proti tomu zvedne hlas? Co třeba takhle sám Ing. Randa, spolumajitel Tipsportu a berounský radní? Ví vůbec o tom? A jestliže ano, opravdu by nestálo za to změnit názor?
Nejen Joachim Barrande, ale i Beroun, historické město roku 2009, spolupořadatel udílení filmových cen Trilobit a stálý hostitel hudebního festivalu Talichův Beroun, si přece po pětašedesátiletém sochařském půstu zaslouží dílo velkorysejší (nikoli monumentální). Nechť rada města vyhlásí celostátní soutěž, tak jak bývá zvykem u nás i ve světě. Ať zadá podmínky, parametry místa a jmenuje komisi složenou z výtvarníků, teoretiků umění i laiků, která rozhodne o vítězném návrhu. O vítězi nesmí v žádném případě rozhodovat cena! O té se dá s umělcem jednat, existují sponzoři, jsou dotace ministerstva kultury a kraje, fondy, je možné zorganizovat veřejnou sbírku a v případě Francouze Barranda lze jistě oslovit i některou z francouzských kulturních institucí prostřednictvím francouzské ambasády nebo Francouzského institutu, sídlícího v Praze. A kdo ví, jestli takové dílo nevyjde nakonec levněji než ti dvourozměrní velkoplošní komoňové, marně se snažící svým bezstarostným cvalem zmírnit všeobecné trauma z nejotřesnější porevoluční berounské dominanty, parkovacího domu.
Jsem přesvědčen, že se do soutěže přihlásí řada vynikajících výtvarníků. Vždyť pomník osobnosti, jakou Barrande bezesporu byl, bude pro každého zúčastněného tvůrce znamenat výzvu a pro vítěze nezpochybnitelnou prestiž. A pro město Beroun umělecké dílo, kterým se bude rádo dlouhodobě pyšnit.
Nemám nic proti Jiřímu Vydrovi ani proti bustám. Ať zkrášlují atria a interiéry veřejných budov. Proč se však na Barrandově náměstí krčit, je-li možné se na něm rozmáchnout? (No, já vím …dá to práci a je to drahé.)
Vladimír Čáp, Berouňák a stále ještě člen kulturní komise (foto Jiří Prošek)
