Malé pivovary jsou dnes módní záležitostí. Připadá mi, že pořídit si ho může celkem snadno každý, kdo má dost peněz. V polovině devadesátých let minulého století to ale muselo být daleko složitější.
Václav: Jak se to vezme. Z mého pohledu by bylo daleko složitější rozjíždět pivovar v současné době. Před těmi bezmála dvaceti lety prakticky nebyla konkurence. Malý pivovar byl v Chýni a jinak široko daleko nic. Bylo několik málo dodavatelů pivovarské technologie a ti byli vděčni za každou zakázku. Těch, kdo by si chtěli postavit pivovar, ale moc nebylo. A především to bylo daleko jednodušší z pohledu papírování. Legislativa se od té doby opravdu hodně zkomplikovala a administrativa značně narostla.
Byl jsem se podívat v několika nově vzniklých malých pivovarech a všude to vypadalo podobně. Moderně vyhlížející nerezová technologie, kterou ovládá sládek prostřednictvím počítače. U vás to ale vypadá úplně jinak.
Václav: Náš pivovar je skutečně unikát. A zdaleka nejen tím, že v něm nenajdete počítač. Máme především naprosto originální varnu. V jiných pivovarech jsou nádoby široké a nízké, u nás naopak úzké a vysoké. Navíc nepoužíváme jako zdroj tepla elektřinu ani plyn, ale klasické ohniště. Je to proto, že jsme si pivovar stavěli sami. Byli jsme v té době firma s partou šikovných řemeslníků a k tomu jsme obchodovali se „starým železem“. Díky tomu jsme se dostali k vyřazovaným zařízením z nejrůznějších potravinářských provozů. Pivovarskou technologii jsme z nich skládali trošku podle hesla, že laik dokáže všechno, protože na rozdíl od odborníka dopředu neví, že to nejde. Největší technickou vymožeností je tak u nás čidlo, které ve varně měří teplotu a ukazuje ji sládkovi na budíku. Ten díky tomu nemusí neustále běhat s ručním teploměrem.
Jak dlouho vám vybudování pivovaru vlastně trvalo?
Václav: Bylo to hodně rychlé. V roce 1995 jsme začali montovat novou varnu v pražském Staropramenu. Když jsme zakázku po dvou letech dokončili, byla na obzoru podobná práce pro pivovar v Plzni. Jenže začít se mělo až za rok. Chtěl jsem udržet pohromadě šikovnou partu fachmanů, ale neměl jsem pro ně práci. A tak jsme během necelého roku postavili pivovar v Berouně.
Pokud vím, jste vystudovaný právník. Kde jste se naučil vařit pivo?
Václav: Už na začátku devadesátých let jsme si postavili v Suchomastech varnu na bázi středověké technologie. Měli jsme velké hrnce a měchačkami jsme v nich míchali pivo, které následně dozrávalo ve 150 litrových hliníkových sudech. Takže když jsme začali vařit v berounském pivovaru, určité zkušenosti jsem už měl.
Kamarád mě nedávno zaskočil, když mi líčil, jak ochutnal Berounského medvěda při služební cestě do Skandinávie. Dělal si ze mě srandu nebo tam opravdu vaše pivo vyvážíte?
Hana: Nedělal si z vás srandu. Naše pivo můžete opravdu ochutnat ve Švédsku. Kdysi se po Čechách toulal zahraniční redaktor, který mapoval zdejší pivní scénu. Po čase pak vyšel v renomovaném periodiku obsáhlý článek na toto téma. Jeho součástí byl i autorem sestavený žebříček, kde na prvním místě byl pivovar v Chýni, my jsme byli druzí a Plzeňský prazdroj byl až ve druhé desítce. Ve Švédsku si to někdo přečetl a vypravil se do Berouna jednat o dodávkách. Díky tomuto zákazníkovi jsme si po čase pořídili do pivovaru filtraci. Kvasnicové nefiltrované pivo je poměrně citlivé a zejména v létě se může snadno zkazit.
Před nedávnem jste v patře nad pivovarskou restaurací otevřeli šalandu. Co si máme pod tímto slovem představit?
Hana: V minulosti byla šalanda místem, kde odpočívala, bavila se a nezřídka i bydlela pivovarská chasa. Ta naše by se dala srozumitelně označit jako salónek. Tedy s ohledem na její rozměry spíše salón. Naše pivovarská restaurace již dlouhá léta funguje jako místo, kde se poměrně pravidelně pořádají nejrůznější kulturní akce. Dokud jsme neměli šalandu, bylo někdy obtížné sladit přání a potřeby těch, kdo přišli na muziku, s hosty restaurace. Teď je to daleko jednodušší. A s manželem jsme oba rádi, že si šalandu poměrně rychle našli místní organizátoři společenského života. Pro každoměsíční klubová setkání si ji vybral spolek Modrej Beroun, druhou únorovou sobotu sem můžou milovníci hitů z 80. a 90. let přijít na Valentýnskou diskotéku... Berounu podobný prostor dlouhodobě chyběl a nás těší, že jsme tuhle mezeru pomohli vyplnit.
Jak bude vypadat pivovar Berounský medvěd za pět, deset let?
Václav: Tak to opravdu nevím. Areál jsme koupili v roce 1992 a přebírali jsme ho v prakticky havarijním stavu. Následujících patnáct let jsme věnovali tomu, aby nám, jak se říká, nespadl na hlavu. Základem bylo opravit střechu a zamezit zatékání vody. To je pro každou budovu naprosto devastující. To máme konečně za sebou a můžeme se pomalu pouštět do dalších věcí. Dnešní pivovar byl původně cukrovarem a v Berouně jedním z posledních objektů, které zbyly z dob průmyslové revoluce devatenáctého století. Jsem šťastný, že se nám podařilo zastavit jeho chátrání a budu ještě šťastnější, když budeme mít síly a prostředky na jeho postupné renovování.
Váš pivovar ve mně vyvolal vzpomínku na legendární film Postřižiny. Můžu se vás, paní Mayerová, na závěr zeptat, jestli se koupete ve spilce?
Hana: Samozřejmě mě to napadalo a lákalo. Nejsem ale bohužel tak otužilá. Na naší spilce je totiž teplota podobná jako v ledničce.
