V úvodu jsem prozradil, že jsi byl čtvrtý na mistrovství světa. Teď přidám informaci, že to bylo v disciplíně, která se nazývá cyklotrial. Jak ses k tomuto specifickému druhu cyklistiky dostal?
Vím jistě, že s cyklotrialem jsem se poprvé potkal v Berouně na Městské Hoře. A bylo to nejspíš v roce 1983. Šel jsem se podívat na závod, který tam probíhal, a nějak mě to chytlo.
Na začátku 80. let minulého století cyklotrial skutečně výrazně zabodoval. Vzpomínám si, že jsme mu říkali po česku „šlapačky“. A že se vůbec nikde nedalo koupit kolo, na kterém se tento extrémně technicky náročný sport dal provozovat. Stavěl sis ho podle návodu v časopisu ABC mladých techniků, který tehdy vyšel?
Pamatuji si, že první kolo, na kterém jsem s trialem začínal, se jmenovalo RMX 20. Ono ale tak moc trialové nebylo, takže jsem ho postupně musel dost předělat.
A na tomhle předělávaném RMX 20 sis dojel až pro to čtvrté místo na světě? V kterém to vlastně bylo roce?
Bylo to v roce 1990 a v té době už jsem samozřejmě na RMX nejezdil. Měl jsem speciál od španělské firmy MONTY.
Teď jsme udělali trošku velký skok v čase. Vraťme se zpátky na začátek. Vrátil ses v roce 1983 z Městské Hory domů a…?
A přihlásil jsem se do oddílu cyklotrialu, který v Berouně tehdy fungoval pod hlavičkou auto moto klubu. Na začátku nás bylo asi dvacet kluků a objížděli jsme místní a krajské přebory. Postupem času jsme zůstali s Michalem Vacíkem dva a dotáhli to až do českého poháru. Nakonec odpadnul i Michal, a mně se povedlo v roce 1989 nominovat na celý seriál mistrovství světa.
Kam ses díky cyklotrialu podíval nejdál?
Jezdil jsem ve Španělsku, Německu, Francii, Itálii, Andoře... Úžasné bylo, že jsem se podíval na západ ještě před pádem železné opony v roce 1989. Vzpomínám, že jeden ze závodů seriálu mistrovství světa byl dokonce až i v Japonsku. Ale na účast v něm nebyly peníze. Škoda.
Byl jsi alespoň na chvilku profesionálním sportovcem?
Profesionální sportovcem v pravém slova smyslu jsem nebyl. Aktivní kariéru jsem končil právě v době, kdy se v cyklotrialu s profesionálním závoděním začínalo.
Kariéru jsi ukončil poměrně mladý. Co bylo důvodem?
Začal jsem ztrácet motivaci. Při pár závodech mě postihly karamboly, které naštěstí neskončily vážnějším zraněním, ale nějak jsem to neustál psychicky. To je u tak technicky náročné disciplíny, velký problém. Výkonost šla dolů, a to byl začátek mého závodnického konce.
Troufnul by sis vyrazit na trialovou trať i dnes?
Dnes ne, protože je venku dost ošklivě. Ale ty to asi myslíš obecně. Dělat na kole takové kousky jako před dvaceti lety bych samozřejmě nezvládnul. Občas si ale zablbneme. Mrzí mě, že mi nezůstalo staré trialové kolo. Bylo by zajímavé zkusit, co bych ještě zvládnul.
Odmaturoval jsi na berounské Střední ekonomické škole, ale místo někam do účtárny či úřadu jsi zamířil do gastronomie. Jak se to přihodilo?
Chvilku jsem se přeci jen motal okolo kol. Na krátko jsem zakotvil v dílně Honzy Šírera, který v té době rozjížděl cykloobchod a výrobu rámů kol. Pak jsem různě hledal uplatnění, až přišla nabídka na místo údržbáře, zásobovače a jinak užitečného pracovníka v Hotelu Na Ostrově. Postupně jsem to dotáhnul až na pozici provozního hotelu, a prožil v něm celkem osm let. Následovalo dalších pět, které jsem ve stejné pozici strávil v tehdy nově otevřené Restauraci Ve Století v Loděnici u Berouna.
A po třinácti letech v gastronomii ses pustil do realit. Co k tomu vedlo?
Odborně se tomu říká, myslím, stav vyhoření. Už jsem tu práci zkrátka dělal dlouho a potřeboval jsem změnu.
Jestli dobře počítám, tak makléře už děláš také více než deset let… Nechystáš ve svém profesním životě ještě jeden přeskok? Třeba zpátky na začátek, ke sportu a ke kolům?
Zatím žádný přeskok nechystám, reality mě baví a naplňují. A sport je příjemné odreagování od práce. Ať už je to kolo, hokej nebo judo.
Vím, že jsi jedním z lektorů cyklistické školy Josefa Dresslera. To spolu na stará kolena někoho učíte cyklotrial? Kdo může být účastníkem takového školení?
Budeš se divit, ale nejčastěji jsou to rodiny s dětmi. Samozřejmě je neučíme skákat s kolem na hromadu dřevěných palet. Jedná se o výukové kempy. Učíme je mít z kola radost a zbavujeme je strachu a různých fobií.
Ony jsou rodiny, kde mají strach a fobie z rodinné jízdy na bicyklu?
Možná jsem to s těmi fobiemi přehnal. Takže jinak. Snažíme se o to, aby maminky přestaly mít za řídítky strach ze zatáček, prudších kopců, z kořínků, kamenů na cestě a podobně. A aby některé přehnaně odvážné děti naopak získaly k jízdě na kole rozumný respekt. Zkrátka aby rodinný výlet na kolech byl pro všechny pohodový a příjemný zážitek.
Pomáhají ti zkušenosti ze sportu v práci? Co nesmí chybět úspěšnému realitnímu makléři?
Určitě ano. Sport mě naučil vytrvalosti, férovosti, zápalu a trpělivosti. To všechno jsou vlastnosti, bez kterých se reality úspěšně dělat nedají. Realitní makléř je koordinátor, který nese zodpovědnost za zdárné dokončení celého obchodu. K tomu je někdy výše zmíněných schopností potřeba v míře vrchovaté.
