Je Beroun kulturní město?
Na tuto otázku není jednoduchá odpověď, protože míru kulturnosti je možné posuzovat z různých pohledů. Z hlediska toho, kolik se do města dováží kultury, tak určitě ano. Léta tu pořadatelsky působí více subjektů, před dvěma lety k nim přibylo i Městské kulturní centrum. Když se podíváte na měsíční program, tak je plný. Druhým možným pohledem je, zda občané města kulturu pěstují či vytvářejí. Ani v této rovině to není špatné. Máme tady živou muziku i divadlo, pěvecké sbory, výtvarníky, fotografy… A i co se týká vztahu k historickému a kulturnímu odkazu, nevidím kolem sebe nic barbarského. Těžko se to škatulkuje a je na to těžké vytvořit žebříček, ale asi ano. Beroun je kulturní město.
Proč byla potom v minulých komunálních volbách tak malá účast? Není ve městě velikosti Berouna jedním z projevů kulturnosti vybrat si zástupce do zastupitelstva?
Já v tom nevidím žádné zvláštní propojení. Nízká účast spíše odráží obecný společenský trend. A tím je znechucení politikou.
Bylo podle tebe správné, že město koupilo Plzeňku?
Určitě je správná snaha o to, aby město mělo svůj kulturní dům. Jakýkoli nový projekt by byl násobně dražší, takže Plzeňka se jeví jako rozumná varianta. Pro mě je to místo tradičně spojené s kulturou, ke kterému mám navíc silné osobní citové vazby. Kdyby se z něj stala tržnice, asi bych to dost těžce nesl. Takže jsem rád, že ji město koupilo.
Coby člen kulturní komise jsi měl nedávno možnost nahlédnout pod pokličku rekonstrukce. Jaká bude Plzeňka po jejím dokončení?
Na Plzeňku přijdou dvě různé skupiny lidí – účinkující a diváci. Pro účinkující bude po rekonstrukci buď stejná, nebo lepší. Větší šatny, nákladní výtah, moderní zvuková a světelná technika. Zkrátka příjemné překvapení. Pro diváky bude asi největším překvapením, že se toho nezměnilo mnoho. Půjdeme po stejných schodech do stejných místností. Velká část proinvestovaných peněz totiž padla na zvýšení životnosti celého objektu. Věci, které čekaly na rekonstrukci desítky let, se teď staly. Voda, odpady, rozvody elektřiny – to je pro návštěvníka neviditelné, ale bylo to rozhodně nutné. Jedno překvapení na diváky ale přeci jen čeká. A nemyslím si, že bude příjemné.
Máme si počkat, nebo alespoň naznačíš?
Když se dělá rekonstrukce baráku, který byl v podstatě funkční, tak by každý klíčový parametr měl buď zůstat stejný, nebo se zlepšit. Rozhodně by neměl být horší. A to se podle mě bohužel stalo. Slabým místem Plzeňky bylo prostorové upořádání a kapacita sálu. Každý, kdo v ní absolvoval nějakou hojně navštívenou akci typu ples nebo divadlo cítil, že je malá. A na tento klíčový fakt se při plánování nového uspořádání bohužel vůbec nebral zřetel. Takže už tak malý sál bude po rekonstrukci ještě menší.
Před chvilkou jsi říkal, že se skoro nic nezměnilo. Tak kde se najednou vzalo zmenšení sálu?
Téměř všechny zdi skutečně stojí tam, kde stály. Došlo ale k jinému dispozičnímu řešení barových pultů. Bohužel proběhlo na úkor prostor hlavního sálu. Je to věc, kterou mi hlava nebere. A je to velká škoda.
Máš pro to nějaké vysvětlení? Třeba sabotáž ze strany projektanta?
Projektanty bych nepodezíral. Myslím, že je to důsledek systému, jakým jsou podobné akce připravovány a řízeny. Ze strany města se na nich aktivně podílí několik oddělení či útvarů a organizací, které mezi sebou pořádně nekomunikují. Navíc mám pocit, že chybí konkrétní osoba, která by za celou věc nesla odpovědnost. Nejsem úředník. Celý svůj profesní život jsem strávil v soukromých firmách a tak mi přijde tento nesystém naprosto nepochopitelný. Tohle totiž není v žádném případě problém nedostatku peněz. Potíž je v tom, že se na plány rekonstrukce nikdo nepodíval očima těch, pro které je kulturní dům určen. Tedy diváků a účinkujících. Na začátku se o sporných momentech dalo diskutovat a hledat optimální řešení. Teď už můžeme jen litovat zbytečně promarněné šance. Konečný výsledek tak mohl být za stejné peníze lepší.
Od loňska jsi členem kulturní komise, tedy poradního orgánu rady města. Co poradíte vedení města, aby se podobné věci neopakovaly?
Po zkušenostech s rekonstrukcí Plzeňky a Informačního centra, kde já vidím velmi podobné problémy, jsme v usnesení požádali o to, aby se podobné projekty, které mají přímou vazbu na kulturní život, dostávali do naší komise už v primární zadávací fázi. Když se totiž se vším prvně seznámíme až při exkurzi na probíhající stavbě, je na honění bycha logicky pozdě.
Jsi jednou z nejvýraznějších postav ochotnického spolku Herci první generace. Vím, že jste úžasná parta, kterou divadlo baví a skvěle si ho užívá. Snažíte se ale také o to, abyste v Berouně nebyli zároveň herci poslední generace?
My jsme podle názvu herci první generace, ale v reálu především herci jedné generace. Více méně stejně proplouváme životem, nejsme multigenerační spolek. Dřív pro nás byl problém hrát dědky, dnes se nám krásně hrají role hrdinů ve středním věku, časem dospějeme až ke geronto hrám a potom postupně zmizíme. Jsme opravdu uzavřená společnost a nezajišťujeme vlastní kontinuitu do budoucna. Na druhou stranu se ale všemožně snažíme o to, abychom nebyli tou poslední generací.
Jak se to projevuje?
Myslím si, že jako HPG jsme blízko všeho, co se v Berouně okolo ochotnického divadla stane. Ti, kdo se o něco snaží, se s námi dříve či později spojí. Máme za ty roky nejen zkušenosti a kontakty, ale i fundus, kulisy, kostýmy… Když něco nového začne, máme z toho radost a snažíme se pomáhat a radit. Téměř bez výjimky jsou tyto aktivity spojeny s berounským gymnáziem, ze kterého jsme nakonec vzešli i my. Je úžasné, že škola samotná je tak osvícená, že má sama zájem na tom, aby se v ní divadlo hrálo. Vytváří proto podmínky, aktivně podněcuje a díky tomu opakovaně něco vzniká. Teď zrovna se stávající studentská parta chystá už na druhou sezónu. A to pod laskavým vedením Honzy Horného, který stál i u našich prvních krůčků po prknech, která znamenají svět. Je jen škoda, že po odchodu z gymplu se všichni rozprchnou, a již se jim nedaří pokračovat. V tomto jsme my měli velké štěstí. Jako jediní jsme přežili.
