Před rokem jsme si povídali těsně před komunálními volbami a v obsahu rozhovoru to bylo hodně znát. O čem to bude tentokrát?
Dnes se neptám a neurčuji témata já. O čem to bude, byste měl vědět hlavně vy. Kdybych ale byl na vašem místě, asi bych to směřoval ke Kurýru. Tímto číslem oslaví v podobě tištěného čtrnáctideníku druhé narozeniny. Když vyšlo v říjnu 2013 první číslo, v úspěšnou budoucnost věřil málokdo. Mnozí ve mně totiž viděli jako věčně neúspěšného zakladatele pravidelně krachujících mediálních projektů.
Vy sám jste věřil, že to tentokrát vyjde?
Vezmu to velkou oklikou. V roce 1994 jsem založil čtrnáctideník ŽURNÁL a čtyři roky jej vydával. Stálo to hodně moc sil a dost peněz. Byl jsem mladej, nadšenej a blbej. Zavíral jsem oči před ekonomikou a věřil, že kvalita se přece musí prosadit. Dneska už vím, že nemusí. A někdy ani nemůže. Když jsem se před lety vrátil z „profesní emigrace do Prahy“ pracovně zpátky do Berouna, začal jsem přemýšlet i o návratu na místní mediální scénu. Ale s tím, že v žádném případě nebudu opakovat chyby z prvního pokusu. Tedy že nebudu zatvrzele držet nad vodou něco, co je ekonomicky odkázáno na permanentní podporu. Věděl jsem, že zpravodajsko – publicistický regionální titul nemá smysl rozjíždět, protože se nikdy nezaplatí. Tak jsem vsadil na inzertní periodikum. Je pravdou, že se mi nepovedlo najít jeho funkční podobu na první pokus. Důležité ale bylo, že jsem to pokaždé dokázal včas zastavit, když se začalo ukazovat, že jedeme po slepé koleji. A teď konečně k tomu, zda jsem tentokrát věřil. Po pravdě spíše ne. Ale doufal jsem. V každém případě jsem ale byl rozhodnutý, že je to naposledy. Kdyby to nevyšlo, byla by to definitivní tečka za Kurýrem.
Proč se podle vás nikdy nezaplatí zpravodajsko – publicistický regionální titul?
Znám města, kde to funguje. Například v Rakovníku úspěšně vychází týdeník Raport. V Berouně jsem ale skeptický. Proto, že není dostatečně velká poptávka u čtenářů, ale především u inzerentů. Je to drahá sranda, kterou jde dělat jen jako programově ztrátový podnik. A osvícený mecenáš, který by to celé dotoval, se hledá těžko.
Co je tedy vlastně Kurýr?
Oficiálně regionální magazín s názorem. Prakticky jde o reklamní nosič. Informační a publicistické příspěvky jsou na jeho stránkách z čistě praktického důvodu. Zajišťují vyšší účinnost a umožňují větší variabilitu pro to hlavní – pro komerční prezentace. Nejsem ani objektivní, ani nezávislý, ani novinář. A nehodlám na tom nic měnit! Jsem profík v oblasti reklamy a marketingu a jen se snažím dělat svou práci na špičkové úrovni. Že mám dar psát texty tak, že se dobře čtou, je moje velká výhoda. Navíc mi není jedno, co se děje okolo mě. Žiju v Berouně celý život a nejsem člověk, který se spokojí s tím, že se jen veze. Zajím se o to v čem jedu, kam jedu a kdo zrovna řídí. Mám na věci a události v mém okolí názory a nebojím se je veřejně prezentovat. Nechci po nikom, aby se mnou souhlasil, ale nenechám si kecat do toho, co můžu či nemůžu nebo co bych měl a neměl prezentovat.
Proč jste se před dvěma lety nestal rovnou vydavatelem?
Protože jsem z ekonomicko organizačních důvodů viděl jako výhodnější model papírově rozdělených funkcí. Prakticky jsem byl vydavatelem od počátku, ale v tiráži byla uvedena moje žena. Nějakou dobu to snášela, ale když si coby vydavatelka musela jít na poštu pro obálku s modrým pruhem, řekla dost. Naprosto jsem jí rozuměl. Byla to moje chyba, měl jsem se usadit do obou křesel hned na začátku.
Vydavateli Kurýru chodí obálky s modrým pruhem?
Za dva roky přišla naštěstí jen jedna. A i ta byla zbytečná. Kdyby tehdy „potrefená husa“ poslala obyčejný e-mail, dosáhla by téhož výsledku. Jen rychleji a levněji. Na druhou stranu díky za každou zkušenost, ze které se jde poučit a přitom neskončí průserem.
Sám sebe jste označil za reklamního profíka. Jak to jde dohromady s tím, že Kurýr nemá webové stránky. Přijde mi to dost neprofesionální.
Bohužel s vámi musím souhlasit. Je to velký dluh, který vůči Kurýru mám. A jsem si ho plně vědom. Problém je, že webovky v podobě, kterou si představuji, jsou docela náročný projekt. Jednak samozřejmě časově, ale v neposlední řadě i finančně. A ve střednědobém horizontu není reálná ekonomická návratnost. Když je spustíme, zlepší nám to sice image, ale přidělá dost práce a přitom nezvedne nijak dramaticky inzertní obrat. To samozřejmě neznamená, že se webem nezabýváme. Raději už ale nebudu nahlas říkat žádné konkrétní termíny.
Před rokem byly komunální volby a pro mě osobně bylo docela překvapivé, že jste v nich nekandidoval. To vás nikdo nelákal?
To by bylo na samostatný rozhovor. Nabídky jsem měl a kandidaturu jsem vážně zvažoval. Nakonec jsem ale shodou okolností zůstal mimo. Nabízelo by se říct, že po minulém zasedání berounského zastupitelstva jsem rád, že jsem nebyl mezi hlavními aktéry toho smutného představení. Ale já to vnímám naprosto opačně. Beroun stojí nad propastí a jednou nohou už do ní má nakročeno. Na jednu stranu by se dalo říct, že máme, co si zasloužíme. Když nás přišla k volbám třetina, je to pro celé město hrozná vizitka. Bojím se, že do příštích voleb se budou hodně těžko shánět kvalitní lidé na kandidátky. Akutní otrava politikou je v Čechách v takové fázi, že z toho jde strach. Cítím to na sobě. Snažím se nevnímat, co dělá pan prezident a neposlouchat jeho Ovčáčka, když v televizi náhodou přepnu na přenos jednání ze sněmovny, zacpávám si uši. Asi jediný vysoký politik, jehož přítomnost mi nevadí, je senátor Oberfalzer, který nehraje blbé divadlo v senátu, ale kvalitní s ochotníky.
Bylo by ale velkou chybou rezignovat na komunální politiku. Ve velkých městech je to asi ztracený boj, ale já žiju v Berouně. Před rokem jsem si nevěřil. Myslel jsem, že je spousta lidí, kteří povedou město lépe, než bych to dokázal já. Teď to začínám mít tak, že když nebudu příště kandidovat, bude to útěk před odpovědností. Problém je trošku v tom, že jsem zvyklý dělat věci hodně podle sebe. Takže mi asi nezbyde nic jiného, než se postavit do čela nějaké nové kandidátky a doufat, že můj pohled na zásadní věci bude sdílet více lidí ochotných veřejně se angažovat.
