Je to 25 let, kdy jste začala v Berouně podnikat, tak mne hned napadá první otázka – jste z podnikatelské rodiny?
No tak z podnikatelské rodiny… Rodičů se s ohledem na dobu, ve které žili, podnikání netýkalo. Pocházeli ale z vesnice a můj děda tam dělal hokynáře. Dokonce měl v tržnici v Praze na Smíchově svoje stálé místo, což tenkrát něco znamenalo. Tak snad nějaké podnikatelské geny po dědovi mám. Já už dědu nezažila, ale babička vždycky říkala, že to byl „takovej velkej kšeftman“.
Pamatujete si na den, kdy jste prvně otevřela svojí prodejnu? Jestli se já dobře pamatuji, tak to byla Parfumerie v Palackého ulici?
Ne, ne bylo to v České ulici. A velmi dobře se na ten začátek pamatuji. Byl to vlastně takový můj koníček, dá se říct, že když jsme otevírali, splnila jsem si svůj sen. Původně jsem měla představu, že to bude jen něco malého. Malý obchůdek, kde já sama budu prodávat. Odešla jsem ze svého původního zaměstnání účetní a doufala, že mě to uživí. Jenže trend tenkrát byl takový, že se prodalo úplně všechno, co jsme nabídli. Tím se začal sortiment nabalovat. Brzy to nebyla už jenom drogerie, přišlo oblečení a další.
Byl to rok 1990?
Ano. Všechno to začalo v červenci a šlo opravdu hodně rychle dopředu. Z osobáku se stal hodně rychlý rychlík.
Druhá polovina 90. let byla v Berouně ve znamení značky H+S. Pokud vím, to „S“ ale značilo Slaboch, ne Slabochová?
Podnikat jsem začala první já. S tím, jak se všechno začalo zvětšovat, ale bylo jasné, že sama to nezvládnu. Svého zaměstnání tak nechal i manžel a pojali jsme to rodinně. Zatímco co já dělala obchod, on se začal věnovat vyřizování různých dokladů, vyběhával všelijaké povolení… Dováželi jsme z Německa, Rakouska a to tenkrát nebylo úplně jednoduché.
Vy jste obchodovali se všemi možnými komoditami. Pokud se nepletu, tak se pod značkou H+S prodávaly i potraviny.
Potraviny, oblečení, kosmetika, dárkové předměty. Jeden čas jsme měli velkoobchod s vánočním zbožím. Jezdili jsme nakupovat do Číny, do Hon-Kongu. Byla by to dlouhá historie plná různých náhod. Přivezli jsme například keramické domečky. Ty se dobře prodávaly, tak jsme zjišťovali výrobce, abychom se dostali na začátek obchodního řetězu. Druhý obchod, kde jsme prodávali oděvy, jsme v Berouně otevírali, myslím, v roce 1992. Dotáhli jsme v jednu chvíli až na pětadvacet obchodů po celé republice, vlastní velkoobchod a výrobu v Číně. Jenže potom se na český trh dostali s naším zbožím přímo Vietnamci a Číňani, kterým cenově nešlo konkurovat. U oděvů jsme nakonec zůstali. Nikdy jsem nechtěla levné značky, chtěla jsem vždycky solidní střední třídu. A tu dnes v našich obchodech nabízíme.
Jaká je vaše dnešní pozice? Takový senior manager?
Jsem už v důchodovém věku. Obchody převzaly dcery. Ty dělají prakticky veškerou práci. Já už se jen tak na dvě hodiny denně chodím zabavit tím, že zapíšu faktury nebo pomůžu s administrativou.
V čem se liší a co má společného podnikání v roce 1990 a 2015?
No to vůbec nejde srovnat! Tenkrát to byl takový obrovský boom. Nikde nic nebylo a lidi přitom měli chuť nakupovat a měli i peníze. Zboží, které se přivezlo, se tak okamžitě prodalo. Tehdy jsme museli jezdit a shánět.. Dnes je obrovská konkurence. Díky těm pětadvaceti letům na trhu máme ale výhodu v tom, že jsme pro značkové dodavatele seriózní a důvěryhodný partner. Vždycky jsem si zakládala na tom, že vztahy mají být korektní a faktury se mají platit včas. To se nám v dobrém vrací.
Co Vám podnikání dalo, případně vzalo?
Co mi dalo? Dalo mi svobodu. Obrovskou svobodu dělat věci podle sebe a na svoje triko. Co se mi povede, to se mi povede a co zkazím, zkazím si sama. Vzalo mi asi docela dost nervů, protože to nebylo a není jednoduché. Všechno poplatit a na všechno vydělat. Kdybych se dnes ale měla rozhodovat, volila bych stejně. Protože jak říkám, svoboda rozhodování je daleko výš než ta negativa, která vlastní podnikání přináší. Včetně toho, že se člověk rozčiluje, že dělá všechno možné a myslí si, že to dělá dobře, aby pak mu pak přišla na kontrolu ČOJka a dala dva tisíce korun pokuty za to, že nemáme něco dost podrobně rozepsané na účtenkách.
Je něco, co byste si pro vaše podnikání přála od Ježíška?
Ani ne, já jsem ráda, že to tak, jak to je. Že těch dvacet pět let existujeme a že jsme všichni zdraví. Vím, že to zní jako klišé, ale já si vždycky na Silvestra přeju, aby ten další rok byl alespoň takový, jako byl ten uplynulý. Takhle to dělám celé to čtvrtstoletí a jsem spokojená.
Pamatuji si, že v 90. letech v Berouně aktivně fungovala Hospodářská komora. Dnes nevím o tom, že by vůbec v Berouně měla zastoupení. Čím to je? Berounští podnikatelé spolu nemluví?
Hospodářská komora je pro mne politický subjekt, ve kterém ten, kdo je nahoře, míří ještě někam dál a výš do politiky. Takže mi nechybí.
Do politiky dnes ale nemíří jen činovníci hospodářské komory, ale i úspěšní podnikatelé. Vás neláká být političkou?
To tedy vůbec ne. Já jsem založením pravičák a mám svůj názor na všechno, co se politiky týká. To, co se dnes děje, se mi nelíbí a myslím si, že já bych mezi těmito lidmi vůbec nemohla být. A to je také díky podnikání. Protože je nějaká korektnost, dané slovo a já bych z toho měla hroznou hlavu. Nedovedu si představit, že mě někdo pomlouvá, a o chvíli později se mnou normálně baví.
Jak byste oznámkovala dnešní Beroun z pohledu podnikatele a podnikání obecně? Není problém přílišná blízkost Prahy?
Určitě ne. Ba naopak! A díky bohatým zkušenostem s podnikáním v jiných městech vím, co říkám. Beroun je super místo i díky chatařům, výletníkům a proto, že to sem Pražáci nemají daleko. A jestli myslíte nějaké známkování směrem k radnici a podobně, tak to já neřeším. Já jsem od nikoho nikdy nic nechtěla, abych nikomu nemusela být zavázaná nebo vděčná. Vždycky jsem si to udělala podle svého a sama za sebe. Co bych jako od koho měla chtít? To je můj byznys, moje podnikání, a já k tomu nikoho nechci. Ani stát, ani město, ani jiné instituce. Ať mě nechají dýchat. Já nic víc nechci, ani nepotřebuji.
I když vlastně ano, potřebuji spokojené zákazníky, kterým bych chtěla touto cestou poděkovat, že nám během těch 25 let zachovali přízeň a snad k nám do MANEO shopů chodí rádi nakupovat. Možná MANEO shop zní trochu honosně, ale je to jednoduché. Jsou to začáteční písmena mých vnoučat, Matěj, Nella, Ondra. Ta poslední Stella, ještě nebyla na světě, když se název našich obchodů tvořil.
