Když jsem se připravoval na náš rozhovor, našel jsem na internetu, že jste úspěšná módní návrhářka, ilustrátorka knih či návrhářka divadelních kostýmů. Překvapivě ale ani slovo o keramice. Jak si rozumíte s hrnčířským kruhem?
Na stránkách o kostýmech a paní módě je pochopitelně více informací o módě a designu, na stránkách o keramice je zas více o této mé druhé životní cestě. Již jako malá jsem si přála stát se módní návrhářkou, ale protože jsem vyrůstala v rodině výtvarníka s duší keramika, nemohlo to u mě skončit jinak. Jsem tedy kostýmní výtvarnice s duší keramika. Dokonce jsem ještě před rokem 1989 tyto dva obory propojila a věnovala se designu a výrobě oděvních doplňků z kůže, které byly právě keramikou zdobeny. Velkým oceněním pro mne tenkrát bylo, když byly moje výrobky vybrány do galerie Dílo v Praze a v Bratislavě.
Hrnčířský kruh jsem ovládala již od dětství. Kromě studií módy jsem navštěvovala také kurzy točení keramiky pro dospělé a dokonce jsem keramiku učila děti a dospělé v kroužku na gymnáziu v Reslově ulici na Praze. Práce na kruhu je ale hlavně o praxi a cviku. Kdo na chvilku skončí, těžko ten správný grif udrží. Dnes pochopitelně ještě něco vytočím, ale stěny jsou nestejnoměrné a zkrátka není to ono. Nesmírně se obdivuji odborníkům, kteří tomuto řemeslu dají vše, co k dokonalosti potřebuje.
V záři proběhnou na berounském náměstí již dvacáté hrnčířské trhy. Vzpomínáte si na přípravu těch prvních?
Byla to nádhera! Sestra začala studovat v Mnichově hudební akademii a díky ní jsme s tátou a vlastně celou rodinou jezdili po světě. Tedy hlavně po hrnčířských trzích v zahraničí. Naše miniatury byly točeny na hrnčířském kruhu, nešlo jen o nějakou suvenýrovou rychlovku. Výroba vyžadovala skutečný řemeslný um. Pro zahraniční keramiky jsme nebyli konkurencí, ale zajímavým zpestřením tamních trhů. Začali jsme tak sbírat zkušenosti nejen s vlastní výrobou keramiky, ale i s organizací trhů. Z jednoho z nejkvalitnějších trhů v Německém Diessenu se táta v roce 1997 vrátil s myšlenkou uspořádat něco podobného také u nás v Čechách. A kde jinde než v rodném Berouně.
Jaké to je připravovat takhle náročný projekt s vlastním tátou? Mění se za ty roky nějak vaše funkce, postavení a kompetence?
Nad ničím takovým nepřemýšlím. Táta je nejlepší parťák jak pro byznys, tak pro hledání kreativních řešení. Jeho názory respektuji, a pokud něco udělám jinak, je to jen proto, že jsem zkrátka tvrdohlavá a chci všechno udělat, jak nejlépe to umím… Zatím, když jsem něco prosadila, tak mi to vyšlo. Máme to tak, že když jednomu docházejí síly, druhý zabere víc. A naopak. Příprava trhů je náročná, ale třeba kulturní program, do kterého patří například výběr a následné zajištění kapel, po konzultaci s námi skvěle realizuje Městské kulturní centrum v rámci Dnů Evropského dědictví. Na nás díky tomu zůstávají jen úkoly z oboru, který oba dobře ovládáme. Jsme velmi rádi, že máme čas a prostor se plně věnovat keramice a hrnčířům, které skoro všechny známe stejně dobře, jako sami sebe. Naším cílem je představit návštěvníkům trhů opravdu špičkové keramiky. Ať jde o užitou keramiku, plastiky nebo sochy. Výběr je zaměřen pouze na ruční výrobu, umělecký charakter a hlavně kvalitní poctivé řemeslo, které splňuje všechny technologické postupy. Je hezké, když si někdo doma vytváří keramické sošky, máme radost ze vzrůstajícího zájmu lidí o keramiku, ale výrobky „pálené“ doma v troubě na 150 stupňů a potom natřené vodovkama a lakem na naše trhy nepatří.
Bude jubilejní ročník v něčem jiný?
Bude jiný už jen tím, že bude kulatý. Nerada mluvím dopředu o tom, jaké co bude,
ale věřím, že si milovníci keramiky opět přijdou na své a rádi s námi tu dvacítku po skončení sobotního prodeje oslaví chutným jídlem a pitím při dobré hudbě. Asi bych alespoň jedno překvapení měla prozradit. Právě tento týden navštívím v atelieru dceru pana Pravoslava Rady, která přislíbila do Berouna zapůjčení díla svého tatínka, který byl opravdu respektovaný keramik zvučného jména. Vernisáž výstavy jeho prací proběhne v Muzeu Berounské keramiky v den konání trhů a zúčastní se jí nejen zmíněná Šárka Radová, ale i členové odborné poroty letošních trhů.
Váš otec pro Beroun znovu objevil téměř zapomenutou hrnčířskou tradici a dokázal v podobě řemeslných trhů vybudovat i tradici novou a velmi úspěšnou. Za jeho dítě je možné považovat i loni otevřené Muzeum berounské keramiky. Jak se vám líbí?
Muzeum berounské keramiky je z mého pohledu pro Beroun velký dar. Je to důstojné ocenění tradice, jež od pradávna k Berounu patří, a málem byla zapomenuta. Děkuji všem za energii, kterou do tohoto projektu dali, děkuji městu, že myslí také na děti a dospělé, kterým zrovna nic moc neříká sport, ale mají rádi umění a výtvarné techniky, mezi něž patří i keramika. Kdybych mohla, změnila bych jen jednu věc. Přejmenovala bych ho na Centrum berounské keramiky. Slovo muzeum se pro něj totiž moc nehodí. Vnímám ho jako prostor v historickém centru města, kde se děje spousta zajímavých věcí. Kroužky pro děti, pracovní dílny pro dospělé, výstavy, koncerty… Zejména teď v létě, kdy je možné využít i přilehlou relaxační zahradu a vychutnat si v ní kávy z šálku zdobeného typickým berounským vzorem. To je přeci úžasné.
Co byste přála dvacátým hrnčířským trhům?
Trhům bych přála, aby se stále těšily takovému zájmu široké veřejnosti. Aby atmosféra, vytvářená třemi stovkami špičkových řemeslníků a tisíci návštěvníků, byla i nadále tak výjimečná. Jsem ráda, že město trhy podporuje a přála bych Berounu, aby do něj jezdilo stále více a více milovníků keramiky nejen dvakrát za rok na naše trhy. Aby si do muzea berounské keramiky našli cestu také zahraniční návštěvníci a ocenili naše kulturní dědictví. Tomu by jistě pomohlo, kdyby se Beroun stal ustavujícím členem České asociace keramických měst. Hlavním iniciátorem jejího založení je město Kunštát, od jehož zástupců má Beroun nabídku, „která se neodmítá“. Asociace nabízí propojení a spolupráci na mezinárodních projektech, snazší pořádání výstav, sympózií a vede přes ní cesta na keramickou mapu Evropy. Proč světu neukázat bohatství, kterým se Beroun bezpochyby může chlubit.
