Rozhovor, kterým jsem se rozhodl otevřít novou rubriku elektronického magazínu Kurýr, vyšel v devatenáctém čísle čtrnáctideníku Žurnál na konci listopadu 1994. Tedy v prvním roce existence tohoto regionálního periodika. Bylo to několik dnů po komunálních volbách a z dnešního pohledu se může jevit naprosto jasný výběr osoby, kterou jsme o odpovědi na zvídavé otázky požádali. Ne tak ale z pohledu tehdejšího. Na podrobnosti z redakční porady si již nevzpomínám, ale na výsledky voleb ano. Domnívat se, že se chystám za budoucím starostou, by mě totiž ani ve snu nenapadlo. Kandidát MUDr. Jiří Besser sice dokázal přeskočit lídra kandidátky Liberální strany národně sociální (shodou okolností pozdějšího místostarostu Berouna Františka Ečera) a z druhého místa se jako nestranický uchazeč dostal do zastupitelstva, ale ze zmíněné kandidátky se to podařilo pouze jemu. V absolutním pořadí zvolených zastupitelů mu za 776 hlasů patřilo pěkné třetí místo. Jenže odzadu. Volební vítězství slavili jiní. Pět křesel přiřkli voliči kandidátům ODS a z jejich řad vzešla i absolutní vítězka voleb MUDr. Jiřina Ropková. Koho by napadlo, že starosta nakonec nebude nosit na klopě odznáček se siluetou modrého ptáka. Po přečtení té části archivního rozhovoru, která se týkala komunální politiky, jsem s ještě větším překvapením zjistil, že některé skutečnosti jsou opravdu nadčasové. Posuďte sami.
(následující text je přepisem rozhovoru, který vyšel v 19. čísle prvního ročníku čtrnáctideníku ŽURNÁL dne 25. listopadu 1994)
Žurnálu odpověděl na otázky pan
MUDr. Jiří Besser
stomatolog, podnikatel a člen nového zastupitelstva
Volby máme šťastně za sebou a co nevidět (podle našich informací již v pondělí) se poprvé sejde nové zastupitelstvo. Zasedne v něm i pan Jiří Besser. Proto, ale rozhodně nejen proto jsme pro rubriku portrét tentokrát vyzpovídali právě jeho.
Můžete nám na úvod prozradit něco dotazníkových dat ze svého života? Kdy jste se narodil, kde a po jakých cestách jste došel až tam, kde jste teď?
Narodil jsem se v Berouně a to v roce 1957 a odešel jsem z něj vlastně jen na pět let, když jsem studoval fakultu všeobecného lékařství, obor stomatologie. Po studiích jsem se vrátil i s manželkou, která je sice původem pražačka, ale povedlo se mi ji přesvědčit, abychom se usadili tady. Začátky v Berouně jsme neměli nijak snadné. Byt, který nás slíbil OÚNZ, jsme nedostali a tak jsme bydleli se dvěma dětmi v malé garsonce, kterou nám přidělilo město. Časem se nám podařilo postavit dům a tím se alespoň tento problém vyřešil.
Jak jste se dostal k medicíně?
Můj děda byl takový všeuměl a mimo jiné měl za sebou asi tři semestry medicíny. A měl vždycky takové přání, aby v rodině byl doktor. Nerozhodl jsem se pro doktořinu jenom proto, ale tím, že i máma pracovala v medicínské oboru, měl jsem k tomu blízko. Zajímala mě chirurgie a původně jsem chtěl studovat všeobecné lékařství. Nebyl jsem bohužel přijat, ale využil jsem nabídky studovat stomatologii.
Před první atestací je povinnost absolvovat takzvané „kolečko“ a tak jsem si pod vedením vynikajících chirurgů MUDr. Dvořáka a MUDr. Ropkové vyzkoušel čtyři měsíce v berounské nemocnici i tu chirurgii.
Jste prezidentem úspěšného hokejového klubu. Jaký byl a je váš vztah ke sportu?
Od malička jsem hodně sportoval, hrál jsem tenis a byl jsem dokonce členem družstva, které se v roce 1973 stalo krajským přeborníkem, a jeli jsme na mistrovství republiky. Tenisovou kariéru jsem zakončil s nástupem na vysokou školu, protože vrcholoví sportovci museli mít individuální studijní plán a ten se na oboru, který jsem chtěl dělat, nepodařilo zajistit.
To byl tenis. A co hokej?
Kolem roku 1972 jsme v tenise něco znamenali, ale hokej se hrál na hřišti pro házenou, které chodil pan profesor Juklíček a pár dalších nadšenců polévat, aby se tu vůbec mohl hrát okresní přebor. Výstavba zimního stadionu tehdy teprve začala, ale hokej jsem chodil hrát za žáky. Jako dorostenec jsem hrál už na stadionu a při vysoké škole jsem jezdil hrát za Jáchymov. Tam jsem taky utrpěl složitou zlomeninu pravé nohy a v posledním ročníku medicíny jsem 47 týdnů marodil. Státnice jsem dělal se sádrou a při zkoušce z chirurgie zubního lékařství mi dalo dost práce dojít k pacientovi bez berlí, aby nepoznal, že nejsem úplně fit.
Dva roky potom co jsem se vrátil do Berouna a nastoupil do zdravotního střediska železáren, za mnou přišli kluci z hokeje, abych jim šel dělat doktora. Moji synové tehdy akorát dorostli do věku, kdy se dá začít s hokejem a tak jsme začali chodit všichni. Já se z postu doktora dostal postupně i k trénování žáků a další práci.
A prezidentování?
Po postupu do tehdejší 1. národní hokejové ligy v roce 1993 se ukázalo jako nutnost osamostatnění a díky pochopení hlavního sponzora H+S a několika dalších firem vznikl samostatný hokejový klub a já se začal pohybovat i v těch vyšších hokejových sférách.
Zahrajete si dnes sám hokej?
Jako doktor jsem s partou prima lidí z berounských zdravotníků a lékařů chodil hrát v létě fotbal a v zimě hokej, ale teď už je to slabší. Naposledy jsem hrál letos v lednu za funkcionáře klubu proti redaktorům České televize. Rád bych si zahrál víc, ale nedovoluje mi to ani čas, a v poslední době ani zdraví. Hlásí se staré šrámy.
Byl jste zvolen do zastupitelstva. Čím byste chtěl v této funkci začít?
Už jsem začal. Prostudoval jsem si volební programy všech stran a jejich kandidátky. Myslím si, že komunální volby by měly být apolitické a postavené na tom, že v zastupitelstvu zasednou lidi, kteří pro město chtějí a jsou schopni něco udělat. Je snadné něco kritizovat, ale horší už je postavit se do pozice kritizovaného a sám začít problémy řešit. Začít je podle mě nutné tím, že se podíváme na to, co všechno je rozděláno. Jsou problémy, které běžný občan nevidí, ale zastupitelstvo a rada s nimi musí počítat. Můžu si myslet, že řadu věci dělali naši předchůdci špatně, že něco dělali dobře, ale nikdy jsem ty problémy neviděl z jejich pozice. Mnohé věci se asi budou dělat jinak. Některé snad líp, jiné možná hůř, ale nejdůležitější je, jak se k tomu postaví lidi. Je dobře, že v novém zastupitelstvu je dost opravdových berouňáků a že hodně z nich se mezi sebou zná a přibližně ví, co od ostatních může čekat.
Na řadě kandidátek uspěli na úkor lídrů ti, kdo byli na nižších místech. Předpokládáte, že v zastupitelstvu zasedne většina zvolených nebo že se projeví „díra“ v našem volebním zákoně a dojde k hromadnému předávání mandátů „náhradníkům“?
Nesouhlasím s tím, že jdou politické strany tímto způsobem do voleb a předávání hlasů v rámci vnitrostranických zájmů považuji jednoznačně za ránu pod pás voličům a hazardování s jejich důvěrou. Na toho, kdo přepustí svůj mandát, budu koukat jako na malomocného, protože pokud z jakéhokoli důvodu nechtěl v zastupitelstvu pracovat, neměl ani kandidovat. Za ještě více malomocné budu považovat a celé čtyři roky také tak pohlížet na ty, kteří se tímto způsobem do zastupitelstva dostanou. Budou se chlubit cizím peřím, protože kdyby je lidi na radnici voliči mít chtěli, zvolili by je rovnou.
Jak jste se dostal od medicíny k podnikání a politice?
Vezmu to odzadu – práci v zastupitelstvu nepovažuji za politiku, do té bych se dostal nerad. Myslím, že do zastupitelstva mě z velké části přivedla moje činnost a aktivita v berounském sportovním dění, ale určitě i působení v hospodářské komoře. A k podnikání jsem se dostal trošku složitější cestou. Na konci své medicínské praxe jsem měl velké problémy s páteří.
Protože stomatologie je dost fyzicky náročná, byla tato skutečnost jedním z důvodů. Původně jsem si chtěl jen rok odpočinout a vybudovat si mezi tím soukromou praxi, nakonec to ale dopadlo trošku jinak. S manželkou děláme stejný obor a kolikrát jsme se doma bavili jen o zubech. Tak jsem nakonec ordinaci přenechal ženě a využil nabídky kamarádů z dob, kdy jsem sportoval, pánů Hrácha a Slabocha a dal se naplno do podnikání.
Bojíte se zubaře?
Bojím a moc. I když mi veškeré zákroky dělá žena a vím, že často to ani nebude bolet, přesto se bojím. A co jsem dostudoval obor stomatologie, bojím se ještě víc. Kolikrát ať dělá zubař co dělá, bolet to musí.
Co je těžší, být zubařem, podnikatelem, prezidentem hokejového klubu nebo komunálním politikem?
Komunálního politika jsem ještě nezkusil a trošku se toho bojím. Myslím si ale, že dělat něco s malinkým množstvím strachu je mnohdy lepší, než být naprosto suverénní a přitom působit jako slon v porcelánu. Podnikat mi ani moc těžké nepřijde, to je náročné především časově a podobné je to s funkcí prezidenta hokejového klubu. Pracuji někdy 16 i 18 hodin denně, ale ani to nevnímám, protože mi to přináší pocit seberealizace. Nejnáročnější a nejzodpovědnější ale asi je dělat zubaře, protože tam nejde jen o peníze, ale především o zdraví.
Děkuji vám za rozhovor.
