Jste jen o tři roky starší než samotný Talichův Beroun a pocházíte z východních Čech. Vzpomenete si, kdy jste poprvé zaznamenal existenci tohoto festivalu?
Bylo to myslím na podzim v roce 1999, když jsem přišel do Prahy studovat muzikologii a rozhodl se vydat po stopách Václava Talicha. Věděl jsem, že ještě žije jeho dcera paní Víta Dejmalová a na začátku října jsem měl možnost ji navštívit. Povídali jsme si o lecčems a ona se zeptala, zda bych nechtěl navštívit hudební festival, který nese Talichovo jméno.
Což jste, předpokládám, chtěl.
Samozřejmě. A jako návštěvník jsem na festival v dalších letech zavítal ještě několikrát. Mimo jiné i proto, že to byla příležitost znovu se vidět s paní Dejmalovou.
To setkání s paní Dejmalovou proběhlo v legendární Talichově vile?
Ne. Do té jsem se dostal až později. Poprvé jsme se viděli v jejím malém pražském bytě nedaleko Strossmayerova náměstí. Do vily v Brdatkách jsem se podíval až následující rok. A pamatuji si, jak mě fascinovala. Byla tam knihovna plná Talichových knih, partitur, různých poznámek a všechno to mělo úžasnou atmosféru…
Jste uznávaný muzikolog a hodně se věnujete popularizaci vážné hudby. Logicky se nabízí otázka, jaký jste sám muzikant?
Typická šablona říká, že každý muzikolog se někdy pokoušel zvládnout hru na nějaký nástroj. A protože mu to nevyšlo, stal se z něho kritik či teoretik. Do této šablony bych zapadl. Dlouhá léta jsem hrál na violoncello, jenže nakonec jsem toho nechal a dal se na studium muzikologie. Lákalo mě spojit poslouchání hudby s možností něco se o ní dozvídat. A případně zkoušet dělat i něco pro to, aby ji poslouchalo a jejímu jazyku rozumělo více lidí.
Vezmete ještě někdy smyčec do ruky nebo jste „pověsil čelo na hřebík“?
Naposledy jsem to zkusil letos v létě, když jsem dostal nabídku na nějaké společné hraní. Zjistil jsem ale, že cellu trošku zpuchřely struny. Takže jsem se omluvil s tím, že nástroj musí nejdříve projít generální opravou. Před tímto letním pokusem si pamatuji, že jsem kdysi hrál u kamarádky koledy a po třetí skladbě mi praskl smyčec. Tak nevím, zda to nejsou znamení shůry, že se tomu už nemám věnovat. Přesto bych chtěl někdy v budoucnu aktivní hraní oživit.
Když jsem zadal heslo „festival Talichův Beroun“ do internetového vyhledavače, k mému velkému překvapení toho na mě moc nevyjelo. Jak velké je vlastně povědomí o berounském festivalu vážné hudby mezi profesionálními hudebníky?
Nikdy mě nenapadlo o tom takhle přemýšlet. Zatím se mi totiž nestalo, že by ode mne chtěl někdo z hudebníků vědět více informací. Vyvozuji z toho, že když se řekne Talichův Beroun, tak hudebníci prostě vědí. To, že ve městě velikosti Berouna existuje festival s takovouto tradicí, je samo o sobě pozoruhodný fakt. Tady se navíc za všechny ty roky odehrálo možná ke dvěma stovkám koncertů, na kterých často vystupovali ti nejzajímavější umělci. A to samozřejmě má svou váhu.
Jak je na tom sál kulturního domu Plzeňka s akustikou? Slyšel jsem na toto téma řadu rozporných hodnocení a pro koncerty vážné hudby to musí být důležitý parametr.
Pro mě jako posluchače je akustika velmi dobrá. Nemám pocit, že bych si musel něco odmýšlet či domýšlet. Hudebníci, kteří mají možnost srovnání se sálem v budově České pojišťovny, kde probíhal festival v minulosti, mluví o velkém pokroku. Aktuálně řešíme akustickou studii, která by srovnala některé parametry přímo na pódiu a zvýšila komfort vystupujících, ale já osobně nemám v tomto směru k Plzeňce výhrady.
Zajímal jste se o to, za jakých okolností vznikl v roce 1983 v malém městě bez významné hudební tradice a odpovídajícího koncertního sálu festival, na kterém hrála Česká filharmonie?
Jestli se nepletu, byl to pan Milan Kuna, muzikolog a asi největší expert na Talicha, který mi kdysi říkal, že na úplném začátku byla skutečnost, že v roce 1983 vyhlásilo UNESCO jako jedno z celosvětově významných výročí sto let od narození Václava Talicha. To prý způsobilo v tehdejších centrálních politických vodách poprask. Talichovo jméno totiž bylo v Československu pořád vnímáno jako pošpiněné, a to dirigentovým obviněním z údajné kolaborace v době protektorátu. Mezi českými hudebníky byla ovšem drtivá většina těch, pro které Talich znamenal zásadní inspiraci a vedení. A kvalita českého hudebního života ve druhé polovině 20. století byla Talichem zásadně formována, i když mu to komunisté po válce a zejména v padesátých letech znemožňovali, seč jim síly stačily. Oficiálně byl ale plně očištěn a rehabilitován až po změně režimu v devadesátých letech. Takže si dovedu představit to zděšení soudruhů někde na ministerstvu kultury, že je mezinárodně oceněnou osobností někdo, kdo pro československou socialistickou kulturu napůl neexistuje. A co teď s tím? Naštěstí tehdy někoho napadlo, že se neudělá jednorázová akce někde v Praze, ale oslaví se to na nějakém jiném místě, které je s Talichem spojené. A Beroun byl z tohoto pohledu dobrou volbou. Ať už ale byly důvody pro založení festivalu jakkoli kuriózní a vynucené vnějšími okolnostmi, vedly ve svém důsledku k dobrým věcem. Dokonce k tomu, že ačkoli Beroun neměl pro účinkování tak velkých souborů vhodné prostory, zahrála tady Česká filharmonie, vystoupili pěvci Národního divadla, Český komorní orchestr, prostě všechna ta tělesa, pro která Talich znamenal klíčový impulz. Start tohoto festivalu byl unikátní a i s ohledem na okolnosti jeho vzniku je dobré, že se mu po revoluci v roce 1989 nestalo to, co postihlo mnoho jiných podobných kulturních akcí, tedy že by zanikl. Beroun si zachoval hrdost na tento festival a drží si jej dál.
text: Jiří Prošek, foto: Alena Šustrová
