Ještě jako student práv jste se dostal do pedagogického sboru, navíc na soukromé střední škole. Jaké to bylo? Byl jste jen o málo starší, než vaši tehdejší studenti.
Bylo to nezapomenutelné. Díky zakladatelce Míle Lidinské vzniklo tehdy něco, o čem by se nám pár let před tím ani nesnilo. Když jsem dostal nabídku, abych učil na nově vznikající škole, ani chvilku jsem neváhal. I když jsem o pedagogické dráze nikdy před tím neuvažoval. Jednak šlo pro studenta o zajímavý přivýdělek a jednak byla atmosféra v nové škole naprosto jedinečná. A věkový rozdíl mezi mnou a studenty mi kupodivu už tenkrát připadal značný. Ze současné perspektivy, kdy se ten rozdíl zmnohonásobil, je to dost úsměvné. Spíš až dnes beru svoje první studenty v podstatě za vrstevníky. Snad se neurazí.
Po dokončení Právnické fakulty jste zůstal na Manažerské akademii dál a z externího učitele to dotáhl až na zástupce ředitelky. Proč jste tehdy dal přednost katedře před soudní síní?
Po ukončení právnické fakulty jsem rok pracoval jako právník na berounském katastrálním úřadu s tím, že se pak vrhnu do advokacie. Ale dřív než se tak stalo, přišla nabídka vstoupit do vedení školy. Hodně jsem to zvažoval a nakonec přijal. Projekt Manažerské akademie mě od začátku lidsky i profesně naplňoval, takže to nakonec nebylo až tak těžké rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že jsem vyučoval téměř výhradně právo, nikdy jsem necítil odborný deficit. A říkal jsem si, že ta advokacie mi neuteče. A neutekla, jen si musela asi patnáct let počkat.
Pokud vím, tak jste byl mezi kolegy pedagogy i mezi studenty velmi oblíbený. Co vás vedlo k tomu, že jste opustil úspěšně rozjetou kariéru středoškolského pedagoga a dal se na advokacii?
Pokud je to pravda s tou oblíbeností, tak mě to těší. Víte, ony ty přechody mezi jednotlivými profesemi nebyly tak dramatické, jak se to možná zvenčí zdá. Prvních pár let od nástupu do školy jsem mnohokrát čelil otázkám, proč se nevěnuji právu. Teď se to otočilo a dost lidí se ptá, proč už neučím. Ale nebylo a není to tak. Vždy jsem učil právo, a tudíž se věnoval vystudovanému oboru a i teď, kdy jsem se stal advokátem, stále učím na částečný úvazek. A nesmírně mě to baví. Možná víc než kdy před tím, protože praktické zkušenosti můžu uplatnit i v hodinách. Ono je pěkné studentům teoreticky vyložit, jak se například dává výpověď z pracovního poměru, ale to těžko někomu vyrazí dech. To se často stane teprve poté, co k té teorii přidám nějaké zajímavé rozhodnutí Nejvyššího soudu. Mám dokonce plány v rámci advokátních pro bono aktivit oslovit i jiné školy a nabídnout studentům možnost seznámit se s jednotlivými právnickými povoláními a jejich specifikami.
Advokátní pro bono aktivity jsou prosím co?
Jakékoli pro bono aktivity jsou dobrovolné a bezplatné odborné činnosti ve prospěch všeobecného dobra či blaha. Právní povědomí dnešní mladé generace je o mnoho lepší, než bývalo to naše, ale pořád je to v dnešní společnosti málo. Proto si myslím, že v tomto směru osvěta nikdy neuškodí. Vzhledem ke svým zkušenostem s pedagogickou prací to považuji za docela dobrý nápad. Každý student má třeba jasnou představu, co dělá soudce, ale třeba se státním zástupcem už to bude horší. A mnohdy ani ti studenti, kteří chtějí studovat práva, nemají jasnou představu, co je pak může čekat. Tuzemská realita se dost liší od amerických seriálů z právnického prostředí.
Jak z vašeho pohledu funguje Manažerská akademie dnes?
Myslím, že velmi dobře. Třetím rokem sídlí v nové a hezčí budově, zájemců neubývá a škola žije stále svým originálním vnitřním životem. V loňském roce Manažerská akademie nenápadně oslavila dvacet let svojí existence. To už je opravdu slušná řádka let! Víte, u nás bude snad napořád tak nějak zakořeněna nedůvěra ke vzdělávacím subjektům, nesoucí ve svém názvu označení „soukromý“. Ale snad je těch dvacet let dostatečným důkazem, že jsme na Manažerské akademii udělali – a stále děláme – dobrou práci. Bývalé studenty potkávám téměř všude, na úřadech, v bankách, ve firmách. Mezi absolventy mám i kolegu – advokáta, jméno naší absolventky vídám v titulcích jako televizní produkční, další se jako ekonomický expert jedné politické strany téměř denně vyjadřuje k dění v televizním zpravodajství. To je prostě radost.
Jako oblíbený kantor jste určitě často zván na abiturientská setkání. Rozdáváte na nich svým bývalým studentům vizitky a nabízíte jim právní pomoc?
Já jsem rád, když jsem pozván. A ještě radši, když si u každého studenta vybavím jméno a příjmení. Jinak o svojí advokátní práci – pokud je zájem – rád pohovořím, ale rozhodně se nepouštím do žádných propagačních, či vizitkových akcí. To by totiž bylo i v rozporu s naším advokátním etickým kodexem, který je velmi přísný.
Vedle toho, že jste právník a pedagog, jste také muzikant. Jak to teď máte smuzikou?
Ach hudba… a vidíte – ono to zase souvisí. Na Manažerské akademii jsem měl možnost stát u zrodu kapely No Heroes, se kterou jsem prožil svoje nejhezčí hudební léta, hraní na největších festivalech, předskakování domácím hvězdám, nahrávání, točení klipu. U následovníka No Heroes, tedy kapely Tommy Indian, jsem mohl po letech spolupracovat s kamarádem a obrovskou hudební autoritou, Pepou Štěpánkem. Natočili jsme nejlepší desku, u které jsem kdy mohl být. Teď spíše skládám do šuplíku a čekám, až zas přijde ta správná doba nebo interpret.
Bylo těžší vstoupit jako promovaný právník do školství, nebo jako učitel do práva?
To je zajímavá otázka! Oba směry měly svoje úskalí. Jako čerstvý absolvent práv jsem o učení neměl ponětí a vše se tak nějak vytvářelo za pochodu. A pustit se na prahu čtyřicítky do advokátních zkoušek nebyl také žádný med. Jak řekl legendární doktor Štrosmajer z Nemocnice na kraji města: „Zkoušet dospělé lidi? No to je vyslovená neslušnost!“. To je samozřejmě nadsázka. Jsem rád, že se mi to podařilo a že se – po letech – mohu naplno věnovat i této právnické profesi.
