Chyběl jsi za ty čtyři roky vůbec na některé z akcí Modrýho Berouna?
Určitě jsem byl na všech letních festivalech a jejich podzimních ozvěnách. Skoro bych si troufnul tvrdit, že jsem nechyběl ani na žádném klubovém večeru. Takže pokud přeci jen mám nějakou absenci, tak asi jen na nějakém neoficiálním setkání.
A kolikrát sis zahrál na pódiu?
Tak to vím úplně přesně – jednou. Hned na té úplně první sešlosti, kde nevystupoval vůbec žádný přespolní host zvučného jména. Tehdy se na letní terase restaurace U Štiky během odpoledne a večera odehrály čtyřicetileté dějiny country, bluegrassu, trampské a folkové muziky v Berouně. Zahrály kapely, které byly ve vynikající formě, protože pravidelně zkouší a vystupují, ale i takové, které spolu naposled hrály hluboko v minulém století. Moc jsme si tehdy přáli, aby nezůstalo jen u toho jednoho společného hraní. Dneska už se myslím můžeme pochlubit, že se nám podařilo vrátit do Berouna živou country muziku. Mě osobně naopak živá muzika ze života zmizela. Myslím tím hraní na bendžo. Z aktivního hráče jsem se stal hudebním funkcionářem.
Nechybí ti hraní v kapele?
To víš, že chybí. Není na něj ale čas. Bohužel nepatřím mezi bohem obdarované muzikanty, kteří co se v mládí naučili, budou skvěle zvládat až do smrti. Asi bych si dokázal zorganizovat život tak, abych do něj dostal zkoušky s kapelou a občas nějaké to hraní. Jenomže to by v mém případě nestačilo. Aby to za něco stálo, musel bych hodně cvičit. Alespoň na začátku určitě. A to časově fakt nedávám. Teď právě se ale těším, že bendžo provětrám. Den před festivalem, tedy výjimečně v pátek, proběhne klubový večer, který by měl zakončit společný jamm session. To je šance jak si zahrát a přitom nebýt tolik slyšet.
Čím tě Modrej Beroun nejvíc překvapil, potěšil a naštval?
Překvapilo mě, jaký se nám povedl skok v průběhu loňského roku. Když jsme v roce 2014 přemýšleli o tom, jak vyplnit poměrně dlouhé prázdno mezi letním festivalem a podzimními ozvěnami, nikoho z nás ani nenapadlo, že se z toho vyklubou pravidelné každoměsíční klubové večery. Že se nám povede tak rychle naučit lidi chodit uprostřed pracovního týdne na živou muziku. A co mě nejvíc potěšilo? Vzhledem k tomu, že mám tu čest dělat Modrýmu Berounu pokladníka, tak mě potěší každý nový sponzor.
Co to naštvání?
Tak v tom mám taky naprosto jasno. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, jak těžký boj musíme svádět se státní byrokracií. Platná legislativa nám nařizuje, abychom se z občanského sdružení stali zapsaným spolkem. Marně se o to snažíme už rok. Ze zákona nám zbývá už jen šest měsíců. Snad se nám to konečně podaří. O složitém účetnictví a další administrativě ani nebudu mluvit. Bylo by úžasné, kdybychom ten složitý úřad nemuseli dělat. Bez něj si ale jde jen těžko sáhnout na různé granty a finanční podpory.
Máš nějaké vysněné jméno, které bys rád viděl na plakátech Modrýho Berouna?
Samozřejmě. Je to úžasná zpěvačka a houslistka Alison Krauss a pak legendární hráč na dobro Jerry Douglas. Na to by se ale musel najít hodně štědrý sponzor. Teď vážně. Chvilku nám trvalo, než jsme si to uvědomili, ale na našich akcích velká jména moc nefungují. Pár opravdu známých kapel a muzikantů už jsme na našich akcích měli, a opakovaně nás nepříjemně překvapilo, že nepřišlo zdaleka tolik lidí, jak jsme čekali. Tím samozřejmě nechci říct, že už nikoho slavného nebudeme nikdy zvát. Zjistili jsme ale, že to jde i bez velkých hvězd.
Loni jste se připojili k celoročním berounským oslavám první písemné zmínky projektem 750 modrejch strun. Jak to vlastně dopadlo? Zaznělo jich vůbec tolik?
Zaznělo jich v průběhu roku 2015 mnohem víc. Ta s pořadovým číslem 750 se rozdrnčela na 9. klubovém večeru 7. října. Na konci roku jsme se dopočítali až k číslu 1 125.
Festival letos proběhne na novém místě. Proč jste ho přestěhovali ze Štiky do Medvěda?
Je to celkem logická změna. Když jsme hledali vhodný prostor pro pořádání pravidelných klubových večerů, přišla nabídka z pivovaru Berounský medvěd. S manželi Mayerovými je skvělá spolupráce a tak když jsme zjistili, že letní terasa U Štiky už nám začíná být malá, byla to první volba. Po přestěhování autobusového nádraží k vlakovému je to navíc strategická poloha.
Jak vlastně vybíráte, koho pozvete?
Dramaturgie je parketa Pavla Čepely. Z nás tří otců zakladatelů je dnes jediný, kdo aktivně hraje. Díky tomu se poměrně dobře orientuje v tom, jak se scéna country vyvíjí. Je v kontaktu s kapelama a kapely jsou v kontaktu s ním. Za víc než rok pravidelného a úspěšného pořádání klubových večerů se už rozkřiklo, že se v Berouně schází dobré publikum. Takže potenciální hosté se sami ozývají. Všechno se ale nakonec samozřejmě odvíjí od peněz. Můžeme si pozvat jen toho, koho jsme schopni zaplatit.
Jak bude vypadat pátý ročník Modrýho Berouna víme. Troufneš si odhadnout, jaký bude desátý?
Troufnu si odhadnout, že bude. Přeci jen to není tak vzdálená budoucnost. Všechny akce Modrýho Berouna můžeme pořádat jen a pouze proto, že nás to baví. Před pár lety se dala dohromady parta lidí, které stálo zato věnovat spoustu času tomu, aby se v Berouně začalo pravidelně hrát. Postupně z ní někdo na chvilku vypadne, objeví se někdo nový, kdo se přidá… Ten základ zatím pevně drží a nezdá se, že by to mělo být jinak. Hostem květnového klubového večera byl admirál Vodáckého maratonu na Berounce Pepa Urbánek. Vzpomínal na to, jak tahle akce vznikla, a já jsem si uvědomil, že to byl dost podobný příběh, jako je ten náš. Maraton se pojede příští rok po čtyřicáté. Bylo by hezké, kdyby se v roce 2051 konal 40. ročník Modrýho Berouna. A dovedu si představit, že se to stane. Že se nám podaří průběžně omlazovat a v určitou chvíli proběhne výměna stráží.
